Založit webové stránky nebo eShop

nikolas foto z Canonu EOS 5OO D‚ EOS 3000‚ IXUS 850IS‚ N86 a N 95

Jelen


Jelen...

Jelen evropský žije v Evropě, severozápadní Africe, v Asii po jižní Čínu, Severní Americe a je vysazen na Novém Zélandu [1].

Ve střední Evropě se stýkají areály dvou poddruhů - jelena západního (Cervus elaphus hippelathus) a jelena karpatského (Cervus elaphus montanus). Genetická čistota těchto druhů je však narušena křížením mezi sebou, s jinými poddruhy jelena lesního a možná i křížením se sikou .

Biotop

Původně byli jeleni zvířaty otevřených plání, stepí a jiných bezlesých prostor. O tom dodnes svědčí jeho anatomie i rozvětvené paroží zcela nevhodného do lesa [3]. Les se pro jeleny stal kdysi v minulosti východiskem z nouze, nejspíše v důsledku lovu ze strany lidí.

Jeho současným typickým životním prostředím jsou rozsáhlé lesy s nepříliš hustým podrostem, zato s dostatkem světlin a pásů křovin v obvodě. K odpočinku vyhledává mlází a laně rodí mláďata ve skrytu mezi houštinami.

Popis

Typickým znakem jelenovitých savců je to, že samcům na hlavě vyrůstají rozvětvené parohy. Tento útvar jim každý rok opadává a znovu dorůstá.

Nepočítáme-li několik izolovaných populací losů, je jelen lesní naším největším volně volně žijícím kopytníkem. Samci jeho karpatského poddruhu chováni v některých oborách dorůstají hmotnosti 200-250 kg a v kohoutku měří plných 140 cm. Laně jsou o něco menší, v dospělosti váží mezi 80 a 140 kg a dosahují výšky od 1 do 1,5 m [zdroj?].

Hladká srst jelena je od jara do léta zbarvena rezavě, pak se od začátku podzimu do konce zimy přebarví do šedohněda. Zimní srst je mnohem hustští než letní. Jelení mláďata - koloušci - mají od stáří osmi či deseti týdnů rezavé zbarvení s bílými skvrnkami. Z koloucha vyroste buď laňka, nebo špičák a posléze vidlák. Teprve pak se projeví pohlavní dvojtvárnost.

Parohy jsou mohutné a u starších jelenů silně větvené, počet výsad ale není totožný z věkem. V některých oborách jsou chováni bílí jeleni, nejsou to však albíni. Ocas měří 12-15 cm, zadní noha 45-55 cm, ucho 15-18 cm a lebka 31,5-43 cm [zdroj?].

Snadno poznáme troubení jelena v říji - má nejsilnější hlas ze všech našich jelenovitých. Stopy jelení zvěře jsou velké, vpředu zaokrouhlené, paspárky se otisknou jen na měkkém terénu. Trus je válečkovitý, u samce na jednom konci zašpičatělý, na druhém prohloubený, u samic na obou koncích stejný. Zimní trus se skládá z jednotlivých kusů, letní tvoří spojené „balíčky“.

Potrava a smysly

Jelen lesní je výlučně býložravý přežvýkavec. Složení potravy se ale mění v závislosti na roční době. V kterémkoli období se jelení zvěř živí zejména velkým množstvím travin a bylin, které spásá na lesních mýtinách, podél cest a okolo lesa, zkrátka na všech místech, kde je díky slunečnímu světlu světlu rostlin dostatek.

Jedinou výjímkou jsou dny, kdy je země přikrytá příliš vysokou vrstvou sněhu. Byliny a tráva reprezentují v příhodných měsících až 80 % jelení stravy. V noci se stádo odvažuje vyjít i na otevřenější prostranství a spásá na polích obilí nebo kukuřici. V zimě stoupá v denní porci potravy zastoupení keřů a dřevin: jeleni se živí ostružníkem, břečťanem nebo okusováním kůry mladých stromků. Mají také rádi kůru a větévky břízy, habru a borovice lesní. Dostatek energie dostává vysoká zvěř i z plodů - bukvic, kaštanů a žaludů. Chutnají jí ale též padaná jablka, krmná řepa a mrkev.

Jeleni byli vždy pronásledováni nepřáteli - zpočátku to byli jen medvědi, vlci, rysové a rosomáci, později i lidé. Aby jeleni vůbec ubránili holý život, vyvinulo se jejich tělo tak, že k tělesné síle získali i rychlost, vytrvalost a schopnost výborně plavat. Kromě toho mají jeleni velmi citlivé smysly. V rozporu s všeobecně vžitou představou o nevalném zraku přežvýkavců tito lesní savci výborně vidí, mají jemný sluch, přičemž dovedou zachytit i směr, odkud zvuk přichází, a jejich čich je rovněž citlivý.

Rozmnožování

Období rozmnožování, známé jako jelení říje, se oproti našemu kalendáři maličko předchází, protože nečeká na říjen, ale vrcholí již koncem září a v říjnu doznívá. Samec, kterého se zmocnila horečnatá touha po soubojích a po samicích, si vybere příhodný palouk v blízkosti vyhlídlého stáda laní. Tady hlasitým troubením dává najevo svou přítomnost a sílu. Dostavíli-se sok, odpovídají si oba nejprve troubením. Pak následuje fáze, kdy oba nápadně často ždímají (močí), nabírají a rozhazují parožím trávu a otírají o větve výměšek (světlomaz) předočních pachových žláz (slzníků). Kelkou rozprašují do vzduchu pach anální žlázy a vzájemně měří své síly.

Každý ze soků se snaží vypadat co největší a nejsilnější a vydávat co nejmohutnější troubení. Všechny tyto vizuální, zvukové a pachové signály mají za cíl odradit slabšího soka od souboje. Výrazně slabší jedinci také obvykle nepokoušejí štěstí a vyklidí pole. Pokud se však sejdou víceméně stejně zdatní samci, začne úchvatná podívaná: oba soupeři se čelně srážejí parožím a snaží se jeden druhého zasáhnout náhlým výpadem do boku.

Prudkost a síla úderů je ohromující. Přitom však se soupeři nedopouštějí žádných surovostí a vítěz, jakmile zažene poraženého na útěk, se brzy uklidní. Jen výjimečně dochází ke zraněním, a pokud je rána na boku příliš vážná nebo pokud vylomený paroh silně krvácí, může dojít k úhynu poraženého soka. Občas ovšem myslivci nacházejí zesláblé nebo již mrtvé dvojice jelenů, kteří se při souboji tak pevně vzájemně zaklesli parožím, že se jim nepodařilo se vyprostit. Vážné úrazy vznikají také tehdy, odehrává-li se jelení souboj v blízkosti plotu z ostnatého drátu.

Vítěznému samci připadne tlupa tvořená až deseti laněmi. Jelen každou z nich pokládá postupně, tak jak přicházejí do říje. Schopnost být oplodněna netrvá u laně moc dlouho. Navíc se občas stává, že dospělá laň může zabřeznout jen jednou za dva roky.

Přibližně po 240 dnech březosti porodí laň jedno mládě. Již několik hodin po narození je mládě schopné postavit se na nohy a následovat svou matku. Místo toho však kolouch tráví první dny svého života nehybně v úkrytu. Mládě zůstává u matky prakticky po celou sezónu.

Prostorové rozmístění a život

Populace jelení zvěře je rozdělena do stád podle pohlaví, prostředí a roční doby. Stará zkušená laň obvykle vede skupinu laní s mláďaty a mladé jedince různého pohlaví, kteří se narodili v předešlé sezóně. Dospělé laně se mezi sebou vytvoří žebříček hodnostního zařazení. Přitom spolu bojují kopáním předními končetinami. Dospělí samci se také sdružují do tlup. Ty se pochopitelně rozpadají před začátkem období rozmnožování, kdy se snaží každý z nich zabrat pro sebe skupinu samic.

V období nedostatku potravy, za tuhých zim spojených s dlouhodobě ležící sněhovou pokrývkou, se někdy skupina samců a samic pospojují. Vznikají tak mimořádně velká stáda čítající padesát, šedesát, někdy i 80 jedinců [zdroj?]. Tyto tlupy vede vždy jedna zkušená laň a panuje v nich typický matriarchát. V našich lesích je původní poddruh jelen lesní středoevropský. Ze Slovenska však byl do některých obor dovezen výrazně větší jelen lesní karpatský, který byl občas vypouštěn nebo unikal do přírody a částečně se zkřížil s naší původní populací.

Jelení populace se toulá po rozsáhlých oblastech, stádo laní se může pohybovat až na ploše 1000 ha a samci dokonce až na 5000 ha [zdroj?]. Obsazení krajiny jelení zvěří je závislé na roční době. V zimě je její rozšíření výrazně nerovnoměrné, kdežto v létě drobné skupinky využívají plochu krajiny lépe.

Paroží

Jelení paroží je tvořeno kostí, bez dutin. Starší samci shazují paroží během února, mladí jeleni až v květnu. Obnova paroží trvá přibližně čtyři měsíce. Rostoucí (pučící) paroží je obaleno jemně osrstěnou a bohatě prokrvenou kůží, která se nazývá lýčí. Zpočátku má paroh houbovitou strukturu a až časem se vyplňuje kostní hmotou.

Počínaje červencem (u mladších jedinců tento proces začíná až v září) začíná lýčí odumírat a jelen se odumřelé pokožky zbavuje otíráním paroží o stromy. Tomu říkáme vytloukání. Čerstvě vytlučené paroží září bělostí, dokud na ně nezačne působit vzdušný kyslík. S přibývajícím věkem jeleního samce se jeho paroží stále více větví a mohutní. Vrcholu rozvoje dosahuje ve stáří asi deseti let. Vzhled paroží je určující pro sociální zařazení jelena mezi ostatní. Slouží především jako zbraň určená k soubojům se soky. Vzhled a velikost paroží nesouvisí pouze s věkem, ale i s podmínkami výživy a okolního prostředí. Podle některých vědců se uplatňuje i vliv dědičnosti [zdroj?].

Potomkem jelena a laně je kolouch, kterému se tak říká zhruba ve věku šesti měsíců. Pak se samci říká špičák nebo vidlák podle tvaru paroží. U samců jelenů se dá odhadovat věk podle postupných změn v myrtologii paroží, ovšem bez možnosti přesného porovnávání libovolného jedince s jiným, protože mezi jednotlivými populacemi mohou existovat výrazné rozdíly.

Poznávání jelenů podle paroží

Jestliže platí, že je snadné určit stáří koloucha, špičáka, vidláka a - v některých případech - i hodně starého jelena, o středním věku jelenů nevypovídá vzhled paroží téměř nic. Stejně tak při zkoumání věku uloveného jedince podle stavu chrupu se musíme spokojit pouze se zařazením do určité věkové kategorie. Nejsilnější jednoletí jeleni občas mohou mít parůžky rozvětvené. Pro vidláky je typické vidlicově rozvětvené paroží. Délka paroží vidláků je proměnlivá, od 30 do 80 cm. V následujících letech obvykle mladým jelenům s každým rokem přibývá na každém parohu po jedné výsadě: jsou to „očníky“, pak „opěráky“ a na konec lodyhy „koruna“. „Nadočníky“ se mohou objevit později, stejně tak jako rozvětvení koruny do tří až pěti nebo šesti špiček. S přibývajícím věkem se vytváří na lodyze podélná hluboká rýha a parohy se pokrývají tzv. perlami, hrbolky, které umocňují jejich krásu.

Jeleni mohou již od druhého paroží mít deset výsad. Na druhou stranu existují jedinci s pouhými osmi výsadami na osmém či devátém paroží. Někteří samci ve věku deseti až dvanácti let, na vrcholu sil, mohou nosit paroží s 16, 18 nebo až s 20 výsadami. Celková hmotnost takového paroží je přes osm kilogramů.

Tito staří, ale silní samci působí impozantním dojmem. Mají mimořádně široký svalnatý krk umocněný ještě hustou srstí vytvářející hřívu. Počínaje 14. a 15. rokem začíná jelením samcům ubývat fyzických sil. V důsledku toho ztrácejí i své společenské postavení. Těmto starým samcům říkáme zpátečníci. Jejich paroží totiž ztrácí na délce, počtu výsad i na hmotnosti. Situace může dospět až do bodu, kdy zpátečníkovi naroste paroží o pouhých dvou nevětvených výsadách a posléze již pouhé dva pahýly. To bývá na sklonu samcova života, ve věku 19-20 let. Protože zpátečníci ztrácejí i svůj sociální význam, stahují se do ústraní a umírají v naprosté izolaci.

Jeleni a les

Jeleni jsou takzvaní oportunisté. To znamená, že v období hojnosti spásají trávu a byliny - potravu nejsnáze dostupnou ve velkém množství. V dobách nouze ale využijí jiné potravní zdroje, zejména dřeviny. Zatímco celková plocha našich lesů se za posledních padesát let příliš nezměnila, zejména lesů příliš nepřibývalo, s vysokou zvěří to bylo jiné [zdroj?]. Rozmach myslivosti od šedesátých let, vyvolané do zančné míry spíše společenskou významnosti účastí na honech než snahou po ochraně zvěře a přírody, přispěl k neúměrnému zvyšování stavů jelení zvěře v sedmdesátých letech.

Spolu s tuhými zimami koncem sedmdesátých let a s poškozením lesů exhalacemi se tak vytvořila situace, kdy se u nás přemnožená jelení zvěř stala problémem. Jeleni likvidují stromy strháváním kůry zejména koncem zimy, kdy se v nich již probouzí k činnosti míza. Do takovýchto velkých ran se snadno zanášejí infekce a strom může i uschnout. Menší rány jeleni způsobují stromům při vytloukání paroží. Kromě toho si rádi pochutnávají na rašících pupenech, letorostech a semenáčích.


 

Zdroj:   http://sudokopytnicicr.blog.cz/

 

 

TOPlist

aktualizováno: 10.07.2016 23:44:34