Chobotnice...

Staré pověsti i malby obrovských chobotnic vystrašily lidstvo do takové míry, že dnes je velmi těžké přesvědčit některé lidi o jejich mírumilovnosti. Je to pochopitelné, vždyť některým druhům dorůstají chapadla až do délky 9 metrů a každé je přitom vybaveno milióny nebezpečných neuronů! To nepůsobí zrovna důvěryhodně nebo dokonce mírumilovně. Jak je to s chobotnicemi doopravdy? Měli bychom se jich obávat či nikoli? V následujících řádcích se pokusíme najít odpovědi i na tyto otázky.

Hlavonožci jsou nejvyvinutější skupinou měkkýšů a bezobratlovců vůbec. Chobotnice byly objektem mnoha studií pro svoje inteligentní chování. Bylo dokázáno, že jsou učenlivé a dokážou si zapamatovat předešlé úkony. Chobotnice používají svá chapadla k polapení objektů v mělkých mořských vodách. V devítisetmetrové hloubce zálivu Maine vědci Edie Widder a Sonke Johnsen objevili chobotnice, jejichž chapadla se přizpůsobila nové situaci v temných hlubinách. Neslouží k uchopení kořisti, ale produkují světlo, jež jim pomáhá k vzájemné komunikaci a při vábení kořisti.

Hlavonožci patří do třídy mořských měkkýšů a dělíme je na dvě podtřídy - čtyřžábří (Tetrabranchiata), kteří ve Středozemním moři ani jinde v Evropě nežijí, a dvoužábří (Dibranchiata), mezi něž patří chobotnice, oliheň a sépie. Hlavonožci dosáhli ze všech měkkýšů nejvyššího vývojového stupně. Jejich lovecké zařízení, které je tvořeno 8 nebo10 chapadly, bývá co do šikovnosti srovnáváno s lidskýma rukama. Všichni dvoužábří hlavonožci mají v plášťové dutině 1 pár žáber - odtud jejich název Dibranchiata. Lze je rozdělit podle počtu ramen na Octobranchiata, kteří mají 8 ramen (chobotnice) a Decabranchiata, kteří k osmi krátkým mají ještě dvě dlouhá ramena s přísavkami až na konci (sépie). Jedná se o aktivní lovce žijící na dně (chobotnice) nebo plovoucí nade dnem (sépie), nebo plující v otevřené vodě (olihně). Hlavonožci jsou většinou velcí živočichové, někteří však měří jen několik cm.

Chobotnice myslí chapadly
Pro člověka může být někdy obtížné na něco dosáhnout, ale pro chobotnici je to ještě náročnější. Její chapadla jsou totiž tak flexibilní, že mají ve srovnání s naším omezeným "nastavením" loktů a zápěstí mnohem větší míru volnosti. Izraelští vědci se pokoušeli zjistit, jak dokáže chobotnice ovládat tolik ohebných údů a zdá se, že našli odpověď. Chobotnice má skutečně část své inteligence přímo v chapadlech. "Základní motorický program pro volné pohyby je vložen přímo do nervových vedení chapadla," napsali v časopise Science vědci German Sumbre a Binyamin Hochner se svými kolegy. Tým pocházející z Hebrejské university v Jeruzalémě a Weizmannova vědeckého institutu dokázal, že chapadlo se skutečně hýbalo, i když bylo odděleno od mozku chobotnice. Badatelé vyslali do chapadla sérii elektrických impulsů a přiměli je tím vystřelit kupředu a přitom se ohnout. Jde o stejný pohyb, který je charakteristický pro živou a zdravou chobotnici. To znamená, že chobotnice svými chapadly hýbe prostým vysláním příkazu "hýbej se" ze svého mozku do chapadel a také stanovením, jak daleko se mají pohnout. Zbytek už udělá chapadlo samo a samo rovněž kontroluje průběh svého pohybu. "Zdá se, že jde o motorický program, který nepotřebuje centrální kontrolu", píší badatelé. Každé chapadlo je ovládáno propracovaným systémem, který tvoří zhruba 50 milionů neuronů. Neurony jsou uspořádány do nervových vláken, která probíhají podél protilehlých stran chapadla k savému otvoru chobotnice. Právě pro svá chapadla jsou hlavonožci tak obávaní. A není divu, vždyť každé rameno má své vlastní, na ostatních nezávislé nervové centrum a při vyřazení jednoho chapadla zůstávají ostatní plně schopná boje.

Eso v rukávu
Chobotnice je velmi zranitelná na otevřeném moři, ale i zde má jedno eso v rukávu. Společným znakem hlavonožců je zobák, který připomíná zobák papouška ale hlavou dolů, tedy spodní polovina je o něco větší než horní. Mohutný "zobák" v oblasti úst umožňuje hlavonožcům rozlamovat i velmi tvrdé schránky a skořápky krabů a vypořádávat se i s další kořistí. Zobák je napojen na žlázy vylučující slinné a jedové výměšky, které ovšem mohou způsobit jen slabou lokální reakci. Existuje ovšem jedna výjimka. Žije u australského pobřeží a je to malá, sotva deseticentimetrová chobotnice kroužkovaná (Hapalochlaena maculosa). Jméno získala podle toho, že na jejím těle a chapadlech se při podráždění objeví jasně modré kroužky, které lákají k doteku. Její jed a jeho účinky se dají přirovnat k nejprudším hadím jedům. Na rozdíl od velkých druhů chobotnic bývá někdy agresivní a její kousnutí končí nezřídka smrtí, protože jedovou žlázu má v ústech. Kousnutím někdy vnáší do ranky neurotoxin a otrava začíná necitlivostí rtů a jazyka, může však skončit dechovou obrnou i smrtí. První pomocí je umělé dýchání a masáž srdce. Zaškrcení gumovým škrtidlem zpomalí transport jedu.

Chobotnice žijí v úkrytech v mělké i hluboké vodě, v dírách, pod kameny nebo mezi korálovými trsy a na člověka téměř neútočí. Dosud největší známá chobotnice měla v rozpětí ramen 9 m a byla ulovena v severozápadní části Tichého oceánu. Mezi bezobratlovci mají chobotnice nejlépe vyvinutý zrak a vyrovnají se nebo dokonce předstihnou lidské oko. Draví, pohybliví hlavonožci jsou schopni bleskurychlé reakce. Tu jim umožňuje také "tryskový pohon", tedy pohyb na principu reaktivního motoru pomocí proudu vody, který vystřikují nálevkovitým sifonem z nashromážděné vodní zásoby v dýchací dutině. Používají ho především k rychlému útěku. Při nebezpečí nebo na útěku vypouští většina druhů hlavonožců z takzvané inkoustové žlázy tmavě zbarvený sekret, který znesnadňuje útočníkovu orientaci a zatím hlavonožec rychle zmizí. Chobotnice se živí především kraby, různými měkkýši, malými rybami. Jejich těla nejdříve natráví vně, což znamená, že vypustí do kořisti trávící enzymy, a potom rozpuštěnou tkáň vysají. Rybáři chobotnice s oblibou loví a dodávají je na rybí tržiště a do restaurací. Úlovky však nestačí pokrýt poptávku. Specialitou jsou pak chobotnice připravované na nejrůznější způsoby: rizoto z chobotnic, saláty, vařené a dušené chobotnice s různými druhy zeleniny a koření a jiné. Hlavonožci jsou vítanou pochoutkou i mořských savců, jako jsou například vorvani či delfíni.

Kouzelník
Většina hlavonožců má dobře vyvinutou barvoměnu, která jim slouží k maskování i k vzájemné komunikaci. Používají ji také při lovu, v rozrušení nebo v nebezpečí, jako reakci na změnu prostředí a podobně. Jsou též schopni se barvou, vzorkováním a strukturou povrchu svého těla přizpůsobit, respektive napodobit své okolí. Když chtějí být nenápadní nebo když jsou podráždění, rychle mění zabarvení a nevycvičené oko je prostě od okolí nerozezná. Široké barevné spektrum přechází po jejich těle jako světelné vlny. Chobotnice používají svoje barvivo jako dýmovou clonu, pod jejíž ochranou uniknou přenásledovateli. Mračno barviva, které chobotnice vystříkne, odvrátí útok nepřítele tím, že zasáhne jeho zrakové a čichové orgány.

Hlavonožci v Jadranu
Mnoho hlubokomořských druhů je značně bizarních. V Jadranu žije chobotnice obecná (Octopus vulgaris). Za dne se zdržuje ve skalních dutinách, škvírách a rozsedlinách. Svůj úkryt opouští v noci, kdy se vydává na lov. Chobotnice obecná má tělo až 1 m dlouhé a rozpětí ramen až 3 m, v důsledku masivního odlovu je ale průměrná délka mnohem menší (kolem 50 cm). Větší a velké exempláře chobotnice se v Jadranu již téměř nevyskytují. Tělo je bradavičnaté, hnědočervené, ovšem s velikou schopností přizpůsobit se barvě podkladu. Ramena jsou silná a relativně krátká, každé se dvěma řadami přísavek. Vyskytuje se na skalnatých pobřežích v hloubce od 1 do 100 metrů. Octopus macropus je velmi podobný O. vulgaris, ale je poněkud menší a s mnohem štíhlejšími rameny. Jeho charakteristickým zbarvením jsou světlejší skvrny na červenohnědém podkladu. Rozmnožování Chobotnice kladou vajíčka v bělavých slizových provazcích, které bývají zavěšeny v jeskyňkách nebo na jiném pevném podkladu na chráněných místech. Larvy, které se z vajíček vyvinou, se podobají buď dospělým jedincům nebo jsou velmi drobné a tvoří pak součást mořského planktonu. Zajímavý je způsob rozmnožování chobotnic: Pevné a těsné objetí samičky a samečka, po němž sameček předá své partnerce schránku se spermiemi, stojí samce život. Samička však také hyne a to poté, co naklade vajíčka a ohlídá je do vylíhnutí malých chobotnic.

V žádném případě však není vhodné chobotnice při případném setkání dráždit nebo se jich dotýkat. Jako u každého živočicha může být reakce chobotnice na úlek a pocit ohrožení překvapivá a nečekaná.